Ten den jsme začali věřit, že snad holky opravdu mluvily pravdu, to co ale nikdo nečekal, bylo to, že asi o 10 ráno přijely k táboru dvě auta, z nichž vyskočily dvojí rodiče a běželi ke stanu Lindy a Míši a o pár minut později s nimi obě odjely domů. Když jsme pak šli za Vaškem, zeptat se ho, proč holky odjely, neřekl nám nic, asi abychom se nebáli, ale my se báli ještě víc. O naší rozbité pasti jsme ale nikomu nic neřekli, protože byla blízko bunkru, a my se báli, že bychom o něj mohli přijít. Sice jsme se s Jirkem báli, vůbec nám to nezabránilo se dál bavit. Ten den, jsme měli až do oběda rozchod a zatímco Karel, Milan, Adam, Alex a Radka hráli flašku a se zbytkem hrál Vašek vybíjenou, já s Jirkem jsme šli pracovat na našem bunkru, Jirka si z domu navíc vzal svý řezbářský pomůcky, mě je v takovém kufříku, kde měl malou sekerku, nožík, malou pilku, rašpli, pilník a několik hřebíků a provázků. Vzali jsme z lese nějaké klacky a z nich udělali dvě bedny na Jirkovy a moje věci, ještě jsme trochu zpevnili střechu z kořenů a do misky z kůry vyložené listím jsme si nanosili zásoby ostružin, malin, borůvek a lesních jahod.
Po obědě jsme všichni v táboře šli na výlet. Chodili jsme po lesních stezkách a došli jsme na louku, kde jsme si udělali společný piknik. Vašek roztáhl po louce obrovskou deku na kterou jsme si sedli nebo lehli a s ostatními vedoucími, což byli Pepa, Mirek, Zdeňka a Jonáš, vytáhli z kabel a baťohů melouny, banány, jablka, ostružiny, pečivo, domácí marmeládu, čokoládu a dokonce čokoládový dort. A jsme se všichni najedli a zablbli si na louce, šli jsme se ještě podívat na rozhlednu, kde byl výhled na celé okolí a potom jsme se vrátili zpátky do tábora...